VOLNÁ TVORBA
STROMY HOŘÍ TAKY (2023)
Zrodil jsem se z půdy. Je mou matkou. I tvou. Bez ní bychom pošli hlady. A stejně jí vědomě bodáme nůž do hrudi. Proč to, proboha, děláme? Půda bez vody je jen prach. Živel, který nás zavlažuje, tak nezkrotný. A přece si troufáme ho krotit. Trávíme vzduch, bez kterého bychom se udusili. Jako bychom naznačovali, jak si vážíme sami sebe a svých souputníků. Hrajeme si s ohněm a divíme se, že nám ukazuje, kdo je tady pán. Schováváme se do stínů stromů před tím žárem. Ale stromy hoří taky. Občas jako bychom zapomněli, jak jsme zranitelní a křehcí. Choulíme se ke stéblům trávy a prosíme o odpuštění. Ale už je nejspíš pozdě. Až příliš dlouho nás chladila pistole v puse. Konáme na sobě sebevraždu a tváříme se při tom nesmrtelně.
OTRÁVENÉ KOŘENY (2022)
Člověk bude vždy součástí krajiny, ve které se narodil a vyrostl. Ať se pohybujete kamkoli, nosíte ji s sebou. Když se teď vrátím a dotknu se této země, většinou cítím svobodu, štěstí. Ale nebylo to tak vždy. V půdě těch krásných polí a lesů bylo něco shnilého. Potlačování tužeb, vynucování, násilí, trauma. Otrávené kořeny, které nesou své hořké plody až o mnoho let později.
S LÁSKOU, TVOJE ÚZKOST (2023)
Když jsem dostal svoji první panickou ataku, myslel jsem si, že mám infarkt a umřu. Bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem si silně uvědomil, že tady nebudu navždy. Chvilku jsem se s panikami a úzkostmi snažil poradit sám, ale až po vyhledání odborné pomoci jsem se s nimi naučil žít. Ba co víc, začal jsem je vnímat jako ne něco, co mi chce otrávit nebo dokonce zničit život, ale naopak mi pomoct změnit špatné návyky. Strach ze smrti se proměnil v ještě větší chuť tady po sobě něco zanechat.
